Připravte se na moje nudné a dlouhé psaní o naší dovolené na Dubaji. Nevím jak to zkrátit do jednoho článku, tak to celý rozdělím do dvou ale jak se znám bude to do tří. Nepředpokládám, že každého tahle mini episoda bude bavit protože tohle mi moc vtipně napsat nešlo a tak čekejte spíš opět informativní článek. Třeba Vás trochu pobaví fakt, že jsem si z letadla v letadle cvrkla jak štěně. Jo a ještě se předem omlouvám že Cyber reklamu ve videu. Páč já žádný program na úpravu videí zaplacený nemám. Vše dělal dosud přítel a ten na to tentokrát vážně čas neměl. Tehdá to bylo jako včera, jako dnes. Pamatuji si to jakoby to ani tak dlouho nebylo. Byl sedmý červen, můj milovaný přítel se vrátil v šest hodin večer domů z práce. Seděla jsem v křesílku vzadu na zahradě, užívala si pomalu zapadající horké sluníčko a popíjela jsem domácí jahodovou limonádu. Očkem jsem pokukovala po příteli jak parkuje auto a jen co z něj vysedl mířil ke mne jeho zářivý úsměv. Nemůžu si pomoct ale v černých kalhotách a světle až nebesky modré košili s pár rozpnutýmy knoflíky od krku vypadá naprosto božsky. Přišel ke mne, sehl se, dal mi polobek na čelo, pohladil mě po vlasech a povídá ,, Co říkáš na Dubaj? ''. Zamračeně jsem k němu vzhlédla a povídám: ,, Hmm, eh, no... Jako o Dubaji vím tak málo věcí že bych to vše spočítala na prstech jedné ruky. HMMM šejkové, luxusní auta, poušť, ropa...nevím tím asi končím. '' No jo jsem to ale blbka ale to přece není nic nového pro Vás. Přítel se mi trochu zasmál: ,, Ne, ne nemyslím co víš o Dubaji ale co by jsi říkala dvoutýdenní dovolené na Dubaji? ''. Asi nikoho nepřekvapí, když Vám sdělím že jsem se na něj nechápavě dívala s obočím nahoru a hned jsem chtěla říct NE. Dobře, o Dubaji vím prd ale bylo mi jasné že tahle destinace není pro každého a cesta a tak vše kolem bude dost drahé. Přiznávám, že nevím zrovna moc co můj přítel dělá ale do Dubaje měl jet částečně pracovně a mě chtěl vzít s sebou jako zavazadlo ze kterého mu umřou dvě kreditní karty.

Nevěděla jsem jak článek začít, tak jsem začala jako v nějakém románu. Mohla jsem to napsat více buransky po svém ale proč to nedát do romantického růžovo-namodralého světla? Nu, nebudu lhát a zrovna moc se mi do arabské země nechtělo. Terorismus fakt nesleduju páč mě to nezajímá, ani nevím kde jaké je riziko ale soudila jsem že zrovna Dubaje se terorismus netýká. Fakt se mi nechtělo ale... Prostě ani arabská kultura mi moc neříka... Moje snová dovolená se vždy týkala opačné strany zeměkoule. Třeba Sicílie, Švédsko, Kanada, Británie. Ale můj přítel je zlatý. Otevřel si semnou víno, posadil se ke mně ven a celý večer mi o Dubaji povídal. Byl to boží večer a nekonec mě v podstatě ukecal. Jen můj strach... Vždy jsem říkala že do letadla nikdy, nikdy nesednu protože se bojím. X x x km ve vzduchu bez možnosti útěku, malý prostor, fu fu fu a když letadlo padá máte jistou smrt. Od chvíle co jsem příteli řekla No dobře, ve mě zůstal divný pocit. Žaludek na vodě, nervozita, třes rukou, občasná nevolnost. Měli jsme odlétat hned následující pondělí a moje nervová příprava nebyla dostatečná. Jsem do háje cíťa! Ze dne na den jsem musela obstarat péči o pejsky. Nikomu cizímu jsem pesany dát nechtěla tak hlídání odnesla Evička. Hned ve čtvrtek jsem začala panikařit okolo toho co si můžu vzít.

Přítel mi sdělil, že letadla mají nějaká omezení ohledně zavazadel a toho co si můžu vzít do příručního zavazadla. Hmm no dobře. O tyhle věci jsem se nikdy nezajímala protože jsem létat nemusela. Před rokem jsem měla možnost letět za ex-přítelem do Svaté země zvané Izrael, byl tam pracovně, ale tehdy mi naprosto nic nevysvětlil tak jsem se na to prostě vykašlala. Tehdy mi nic hezkého neřekl, nevysvětlil tak proč bych měla ztrácet čas s někým komu nestojím za vysvělování. Víte co, já jsem fakt kretén. Těch pár dnů než jsme letěli mi přítel vše 10x vysvětloval. Byl milý a trpělivý a ve finále mi v podstatě sám balil věci. To je tak, že tohle jsem si mohla vzít ale do jiného zavazadla, pak tohle můžu taky ale omezeně...Grrr. Nechtěla jsem mezi araby chodit jako štětka protože oni jsou řekněme jiní a štětkovské oblečení jsem nechala doma. Jak dny ubíhaly byla jsem o to víc nervóznější. Bylo mi špatně, pořád jsem s přítelem řešila můj strach a hrdinsky jsem denně popíjela minimálně dvě sklenčky vína. Myslíte že mi to pomohlo? Ne, ale měla jsem takový hezký blažený pocit. Máš nervy v kýblu? Ožer sa. Popojedem.

Před letištěm se mi ani nechtělo z taxíku. Kriste bože ježiš jaj! Pravděpodobně mě nepochopíte ale mě bylo tak zle! Brrrr. Třepala jsem se jako v mínus třiceti a přítel mi hrdě oznámil, že jsem bledá jako smrt. Jeli jsme dálkovým taxíkem, taxi službou která lidi rozváží jen po letištích i do zahraničí. Cesta do Prahy se mi zdála dlouhá jako snad nikdy ale na druhou stranu jsem si přála aby trvala co nejdéle a celou cestu jsem milému nervózně mačkala prsty. Byla jsem nevyspaná a ano noc před tím jsem, jak se dá čekat, nespala. Večer před ledletem jsme šli brzy spát. Ok, přítel zmetek spal jak zabitej jenže mě to nešlo. Převalování jsem vydržela do půl dvanácté, pak jsem byla jen a jen nasraná a vytáčelo mě že nespím tak jsem si takhle v noci šla udělat teplé kakajíčko a naivně jsem doufala, že mi teploučké pitíčko pomůže usnout. Nasrat vole! Z mléka se mi udělalo akorát blbě protože ten den jsem snědla když moc tak dvě kolečka šunky a mléko mi neudělalo nejlíp. Asi nemusím nějak detailně popisovat, že po pár minutách po kakajíčku jsem s tryskou v prdeli a vráceným kakaem zpět v hubě letěla na záchod. Byla to hrozná noc... No jo, jsem debil schýzařka. Doufala jsem že si alespoň trochu pohraju s psama tak jsem se posadila k nim ale nečekaně i Rox s Julií na mně házely bobek. Nechtěla jsem kvůli mé nespavosti budit přítele, protože alespoň on musel být na letišti při smyslech a tak jsem na sebe hodila župan, sedla si na zahradu a do tří do rána jsem tam seděla jako ten nejvíc forever and ever ALONE člověk na světě. V noci bylo horko jako svině ale to já né, já jsem měla pocit že sedím na Sibiři. Pak mě to začalo brát a nějak ve čtyři hodiny jsem usnula.

V 6 ráno už zvonil budík. Mazec! Do píči proč jsme vstávali tak brzy, když jsme odjížděli až odpoledne? Zažila jsem už různé stavy mého těla ale tehdy jsem měla pocit že mám QI jako sedmileté dítě. Byla jsem naprosto mimo ale musela jsem fungovat. To nejhorší nastalo ve chvíli, kdy jsem se podívala do zrcadla. Nevím, ne to co jsem v něm viděla já nepřeji vidět nikomu. Jasný a to jsem se měla ukazovat na veřejnosti... Make-up trochu pomohl ale co si budem povídat? Naprostou nevyspanost + stres s nevolností to už není úplně prdel celý zamaskovat. Tak jsem na tu obludu v zrcadle nakydala další, trochu lepší ksicht a jelo se. Ono aby toho nebylo málo až u Prahy mi přítel sdělil že letíme nejdříve do Moskvy a odtud teprve poletíme do Dubaje. Hmm....lety z Prahy letí přímo do Dubaje ale on ne... Ten zmetek mě chtěl asi trestat. Celkově dohromady oba lety měly trvat nějak 7 hodin já ani nevím. Což znamenalo dalších minimálně sedm hodin ve vzduchu s nevolností.

Jo a let bez kalhotek. Let z Prahy do Moskvy jsem emocionálně zvládla ale pozdě v noci když nás už čekal let poslední to bylo horší. Netuším proč. Před odletem jsem byla 2x čůrat ale jakmile jsme sedli do letadla chtělo se mi znovu. Přítel mi řekl ať počkám do vzlétnutí, tak ok. No ale moje vypjaté emoce zapříčinily to, že jsem si z nervů cvrkla jako štěně. Hned jak jsem mohla utíkala jsem na toaletu a stačilo trochu a zechcala bych se jako děcko. Neměla jsem u sebe náhradní kalhotky, tak jsem celý let strávila bez nich. Štěstí, že jsem si jen ucvrkla protože kdybych se pochcala v sedačce...Ježiš cestující by měli vystaráno o aroma. Já bych se ztrapnila a nejhorší by byl fakt, že bych před tím neutekla. Ne, neutekla bych před těma lidma na čtyři hodiny. Čtyři hodiny by na mně cestují opovrženě koukali a pomlouvali mě.

Už kolem toho zas moc melu. Ve finále uznávám, přiznávám že i když jsem z létání měla uplně nejvíc strach tak to tak hrozný nebylo. Naopak. Nakonec to bylo dobrý díky mému skvělému příteli a jakmile jsme byli ve vzduchu strach mě pustil a trochu se mě zmocnil hlad. Přistání mi činilo trochu problémy protože to vidím z celé cesty jako nejhorší a nejdepresivnější protože dotyk podvozku s ranvejí... mi nebyl pochuti. Ale přílet do Dubaje... Vážení přiletěli jsme v 6 ráno a už jen pohled na osvětlené město a letiště jsem milovala. Víc Vám ukáže naše video z letu v letadle. Video je poměrně dlouhé ale pokud jste nikdy neletěli letadlem a zajímá Vás to nebo jste letěli a i tak Vás to zajímá tak juknite. Já jsem neměla naprosto tušení co v letadle je a netušila jsem, že v dnešní době je možné sledovat ledalo zvenku pomocí obrazovky v sedadle. Navíc ''obrazovka'' nabízela x funkcí včetně hudby. Po dlouhé kontrole na letišti, když jsem se konečně dostali ven před letiště, mně okouzlila vůně arabské země. Tenhle článek rozdělím na dvě části protože mám pocit, že můj popis strachu z létání je dost dlouhý. Do druhého článku hodím video z Dubajského obchodního centra ( Burj Khalifa ) a video z naprosto úžasného Dubajského safari. To je takový to jak se jezdí autama v poušti.