Leden 2015

Sex na veřejnosti

25. ledna 2015 v 10:01 | Porcelánová panna |  Všechno možné i nemožné
Vždycky když vidím téma týdne, napadne mě totální čuňárna. Nevím, nemůžu si pomoct. Ať je to jakékoliv téma vždycky ke všemu mám úchylnou odpověď a článek. Můj mozek je snad na takové věci automaticky naprogramovaný. '' Zakázáno '' ... zakázáno je kde co. A právě ty věci které jsou zakázány se dělají nejlépe a hrozně rádi je porušujeme. A co sex na veřejnosti? Sice neexistuje cedule: Zákaz veřejného sexu, jako například Zákaz kouření...ehm. No s tím kouřením to je také široký pojem. Většina lidí prostě vidí přeškrknutou cigaretu ale jak by to vypadalo, kdyby místo cigára byli dva panáčci a jaksi provozovali orální sex? Kdo z Vás nad tím už přemýšlel?


Zákazy jsou od toho aby se porušovaly. Ať si tvrdí kdo chce co chce, je to tak. Je zakázáno okrádat stát a kolik lidí to dělá? Většina. Protože stát okrádá nás, tak proč mu to patřičně nevrátit, že? Jenže taky s rizikem, protože je to tresný čin který se trestá vězením.
Sice to se sexem na veřejnosti moc společného nemá, ale obojí se nesmí. Sex na veřejnosti se totiž většinou považuje jako přestupek za který '' pachatel '' dostane ne zrovna malou pokutu 5 - ti tisíc. Přiznejme si že by to byl pěkné drahý sex a to ani nemusí jít o sex s prostitutkou. Takže se sex na veřejnosti ani nevyplatí, ještě proděláte. Už raději bych volila tu prostitutku v soukromí. To pak aspoň nemáte status: Úchyl na veřejnosti ale spíš Ten co chrápe s dě*kama. Nó tak nevím co z toho je lepší. Raději ani jedno nedělejte.
V tom horším případě za sex na veřejnosti hrozí trestní stíhání. Pokud se rozhodnete pro sex na lavičce uprostřed náměstí, během chvíle Vás bude sondovat policie co že to vlastně děláte. Na náměstí se najde vždycky nějaká pohoršená babička nebo závistivec který policii zavolá. Vyjímkou jsou ti, kteří vytasí telefon a celý akt si začnou natáčet. V tom případě z Vás klidně může být internetová hvězda na pár dnů.
V případě že bude tento čin veden jako výtržnictví, hrozí vězení na pár let a to si myslím že je sakra velká daň za mr*ání.

No a proč většinu lidí tolik láká sex na veřejnosti ( i mě ) ? Je to zakázané a proto je to tak vzrušující. Těžko říct co je vzrušující víc. Ten dav co pozoruje nebo pocit že se to nesmí a je to něco špatného, nebo se prostě jen ukázat? Mě osobně láká v představách láká i veřejný spank, ale věřím že je to jen představa. Nejspíš bych se studem propadla.
Když už trochu veřejně a jsou choutky, je lepší zavřít se někam v lese do auta nebo do lesa všeobecně i bez auta. Někam si zalést. Strach z toho že někdo přijde a náhodou vše uvidí umí být mnohdy víc vzrušující než přímý akt na veřejnosti.

Sebepoškozování je klíč k sebevraždě?

15. ledna 2015 v 21:06 | Porcelánová panna |  Všechno možné i nemožné
Občas přemýšlím nad reálným i nereálným. Někdy mám pocit, že se mi v hlavě usadil škřet šílenství který moje myšlenky svádí na černé. Moje občasné myšlenky: Držím v ruce nůž, krájím ovoce a občas mě napadne Dokázala bych se zabít? V minulosti jsem měla problémy se sebepoškozováním a ne malé. Žiletka, nůž, bití pěstí do zdi a způsobovala jsem si monokly. Dospělo to k tomu že jsem byla donucena jít k psycholožce.

Nechtěla jsem se zabít ale bylo to jako droga. Ten pocit když mi ostrý předmět řezal kůži a já cítila jak se mi dělá krvavá rána a kůže se roztahuje v řezu. Vědomě působená bolest bolí víc než nečekané, náhodné říznutí. Touto bolestí pro mně přestával existovat svět, problémy a vnímala jsem jen štípavou ránu. Každá nová rána mi působila něco jako euforii a občas jako morfium pro duši. Veškeré citové rány a trable jsem díky tomuto zapomínala. Fyzická bolest potlačovala tu psychickou.

Kdyby mi zůstaly všechny jizvy které jsem si kdy způsobila, moje tělo by vypadlo otřesně. Měla bych zjizvené hřbety dlaní, zápěstí, citlivé místo na boku, celé nohy. Některé jizvy mi bohužel doteď zůstaly. Většina z nich není pro oko veřejné. Když se svléknu, sem tam nějaká jizva zůstala i po 3-5 letech a nejspíš se nezahojí. To mi zůstaly jen jizvy způsobené žiletkou. Jedna by snad byla v té době i na šití a nezhojila se pěkně. Je vystouplá a mám zohavenou nožku.

Bití pěstí do zdi mi také nebylo cizí. Dělají to muži ve vzteku, ale já jsem to nedělala ve vzteku. Tato bolest je spíš tupá, není tak pronikavě ostrá jako řez žiletkou. Ani k noži bych to nepřirovnala.
Do zdi jsem bila tak dlouho dokud jsem neměla všechny klouby modré. Pochopitelně nejvystouplejší kloub prostředníčku jsem měla vždy rozbitý do krve a ty ostatní občas. Mám jistou oblibu v modřinách ale bití pěstí do zdi jsem tak často nedělala. Ale i toto mě uklidňovalo. Bolelo to při každém pohybu rukou či natažení dlaně a užívala jsem si pocit bolesti která tlumila tu psychickou a samozřejmě se mi líbila.

Monokly? No tak to bylo zajímavé. Ten si jen tak neuděláte. Používala jsem tupou stranu jistého nože, která byla tlustá nebo hřeben. Tak dlouho jsem se s ní bila pod oko do lícní kosti dokud jsem neměla modřinu. Pochopitelně jsem brečela, ne proto že by to tak bolelo ale z bití místa pod okem automaticky oko slzí.

Všechno časem vyplyne napovrch a mamka moje obliby v sebepoškozování odhalila díky jizvě na noze. Poslala mě k psycholožce. Jestli mi sezení u ní pomohlo? NE. Nechala jsem toho sama. Ze dne na den jsem s tím přestala. Proč? Mamka se tím trápila. Měla jsem důvod přestat a přestala. Neubližovala jsem jen sobě ale i jí. Nezazlívám ji že mne poslala za psycholožkou. Neudělala to proto, že by mě měla za blázna ale bála se že se zabiju. Tehdy mi došlo jak hroznou věc dělám.

Občas mám i teď chuť se říznout a né málo ale neudělám to. Proč? K čemu? Abych měla další jizvy a musela něco vysvětlovat? Ne dík. Sebepoškozování NENÍ žádný styl ani módní výstřelek něčeho. Spousta lidí takto opravdu řeší své problémy, protože je neumí zvládat jinou cestou. Upřímně nechápu že dodnes si spousta lidí se slovem sebepoškozování okamžite vybaví styl EMO. Nebyla a nejsem emo. A ani spousta lidí co tohle dělá NENÍ a možná ani neví co emo znamená.

Rozhodně se lidí kteří se samy řežou nezastávám. Někdo to dělá jen tak protože se mu chce nebo někdo chce být nějak zajímavý a upozornit na sebe. Tady toto vážně ne. Ale ti kteří to dělají kvůli vnitřním, duševním, psychickým problémům chápu. Dělala jsem to také a vím že fyzická bolest dokáže potlačit psychickou. Tohle pochopit dokážu a vím jaké to je. Docela ráda bych někdy někoho takového potkala a pokecala si s dotyčným/nou. Ale s odstupem času bych člověku, který to dělá doporučila třeba i nezávaznou návštěvu psychologa. Není nic hrozného objednat se, jít a pokecat si. Ono i to pokecání pomůže. Sebepoškozování neubližuje jen dotyčnému který si to dělá ale i spoustě ostatním lidem v okolí. Rodinu by jistě ničilo kdyby zjistili, že se jejich dcera/syn řeže do krve protože má vnitřní problémy.

Jiných řešení je hned několik. Kamarádka na střední škole mi poradila, když budu mít chuť se říznou ať jdu běhat ven. To jsem zkoušela 2x v zimě, protože žádný sportovec nejsem a v té době jsem ještě byla kuřák, brzy jsem to vzdala. Pomáhalo to ale sportovní aktivita v mém případě nepřipadá v úvaze. Začala jsem to řešit jinak. Občas jsem si sedla k mamce a povídala si s ní abych přišla na jiné myšlenky a neřešila co mě vnitřně trápí. Pustila jsem si vážnou hudbu. Ano, to mi vydrželo dodnes. Nikdy jsem si nemyslela že se mi Vivaldi, Mozart, Bach, Tchaikovsky, Chopin aj. zalíbí ale opak se stal pravdou. Našla jsem ve vážné hudbě lásku a něco díky čemu myslím uplně jinak. Tato hudba mě dokáže absolutně uklidnit a zbavit všech problémů ( nemyslím na ně nebo přemýšlím logicky bez žiletek ). Vážnou hudbu poslouchám v autě, v mobilu, doma. Občas jen co přijdu domů z práce zcela unavená zapínám moji relaxační hudbu protože díky stresu kterému jsem v práci vystavena bych si dávno musela uříznout celou ruku ( ha-ha ). Moje další metoda je odreagování jídlem. Jsem nemocná a můžu si dovolit sníst kolik chci, nepřiberu. Toto zdánlivé ''štěstí'' nemá každý a většina lidí z přejídání se tloustne. Ikdyž nemám žravou vemu si jakékoliv jídlo, něco sledkého, slaného a cpu se. Proč? Protože zaměstnávám ruce a mozek. Soustředím se na jídlo a chuť, tudíž nevnímám touhy po řezání.
Píšu. Ač to nevypadá - píšu povídky. Dvě mi vyšly na bdsm stránkách a jsou k přečtení veřejnosti. Asi uplně k zahození nepíšu, ale spíš to dělám pro sebe. Přemýšlím nad jiným tématem, nevnímám chmury mého myšlení.
Utíkám do fantazácké země. Dám si svoje obří sluchátka na uši, lehnu si, zavřu oči na nechám se unášet melodií a fantazií. Přemýšlím nad možným i nemožným, myslím si na svoje, myslím na věci které bych chtěla zažít. Podle stylu hudby se odehrávají i moje myšlenky. Ráda trávím čas o samotě a toto je pro mne slast. Šťourání se ve vlastní fantazii.
A nesmím zapomět na BDSM. Je to již jediná a pořád relativně nová cesta kterou tiším chuť po bolesti. Bohužel vím zcela přesně, kdybych neměla ani tuto cestu - řezala bych se ubližovala si sama dál...nejspíš. Pořád totiž potřebuju jistý způsob bolesti a nechci to řešit krví a otevřenýma ránama. Všechny způsoby které jsem psala mi pochopitelně pomáhají neuvěřitelným způsobem, ale bez jakékoliv bolesti bych trpěla. Tudíž nejsem závislá na řezání ale na bolesti. Nějakou stále potřebuju. Sice jsem se naučila problémy řešit logicky a normálně, ale díky ní stále zapomínám na psychické problémy alespoň z části. Tím že zapomenu se nic nevyřeší. V době kdy jsem neměla mého milovaného sadistu jsem si sama připínala na tělo kolíčky a polévala se voskem. Zní to asi podivně, ale nějakou bolest jsem prostě potřebovala. I mě samotné to zní trochu zvláštně, ale opravdu jsem měla tak hroznou touhu po bolesti že to nešlo vydržet. Vždy se pak ta bestie prahnoucí po bolesti ve mě utišila. Někdy přemýšlím jestli moji touhu po BDSM vyvolalo mé sebepoškozování a chuť po bolesti nebo to nějakým způsobem nastartovalo můj ASImasochismus.
Spíš myslím, že jsem tím řešila chuť po bolesti která mi nějakým způsobem chyběla.

A teď odpověď k mé první otázce: Dokázala bych se zabít? Držela jsem v ruce proti sobě ostří už tolikrát, že to ani nespočítám a vím že necítím absolutně žádný odpor k tomu abych se ''odřízla'' od světa definitivně. Neříkám ANO jenže...Necítím žádný strach z kruté bolesti a chladu která by následovala. Kdesi jsem četla že prvním Klíčem k sebevraždě je sebepoškozování. Ale to není žádné řešení. Sebevražda je zbabělost a krutost kterou sebevrah neudělá sobě, ale lidem kteří po něm zůstanou. Děti, rodina, přátelé, milovaní.... Proč si myslím že je sebevražda zbabělost? No jednoduše dotýčný nezvládne své problémy které jsou občas jen absolutníí hlouposti. Zabít se, není řešení ničeho. Je to jen hloupí útěk od něčeho a člověk se k celé situaci neumí postavit normálním způsobem, tak udělá takovou pitomost.

Nepíšu to jen kvůli sobě abych se vypsala a svěřila a už vůbec ne abych někoho naváděla!!!!! Se sebepoškozováním má problémy hrozná spousta lidí a i dospělích! Ne jen puberťáci! Dospělí nezvládají stres v práci, šikanu, děti apd. Dospělí ( i muži ) si velmi často trhají vlasy, mlátí hlavou do zdi..... Jsou to mnohdy drastičtější způsoby než žiletky a nože. Tímto článkem chci říct, že jsem si tím také prošla, vím jaké to je a zároveň vím že sebepoškozování v podstatě není žádné řešení. Je mnohem víc normálních řešení jak se s problémy v životě vypořádat jen to chce najít relativní řešení. Vždycky se najde něco nebo někdo kdo pomůže a poradí.

Z psychologického hlediska jsem...

3. ledna 2015 v 22:53 | Porcelánová panna |  Dělám chytrou
Nerada to přiznávám, ale před nějakou dobou jsem chodila k psychologovi. Ani ne že bych měla nějaký problém spíš jsem paní psycholožku, kterou nazvu Paní G. ( ano její příjmení začínalo na G ) , navštěvovala kvůli diagnostickým testům a pokecu. V době kdy jsem dospívala a začínala mít zdánlivě rozum, mě zajímalo jaká jsem osobnost. Vždycky jsem svět a sebe sama viděla víc v černé a té negativní barvě. Postupem času mé matce moje chování, vnímání světa a sebepoškozování dělalo vrásky a poslala mě za psycholožkou.
Při dnešním uklízení a třídění mého čistě soukromého ' bordelu ' a hordou starých dopisů mi padla do ruky složka od Paní G. Ne že bych zapoměla na to jaká jsem. Jsem opravdu podivná osobnost a na pár věcí jsem snad už i zapoměla či ze své osobnosti vytěsnala a naučila se ovládat. Upozorňuju, že píšu jen něco jako výpis z '' lékařské zprávy, dokumentů '' a rozumně vše zformuluju.

Melancholická cholerička
Cholerička jsem jen částečně, téměř to minimum cholerika. Především co se výbušnosti týče. Mnohdy mi stačí jen maličko, jako kapička vody do oceánu a je zle. Nemusí jít o nic podstatného, stačí absolutní nesmysl který mě vytočí. Zuřím ale jen chvíli. Jako zapálená sirka a následně sfouknutá. Vzhledem k tomu že nemám extra velký smysl pro humor mnohdy mě vytočí i ten humor...Bohužel. Smysl pro humor mám ovšem jak na co.

Melancholik jsem v hodně velkém procentu. V podstatě nejsem moc společenská. Ráda se bavím, ráda poznávám nové lidi ale když nemusím do společnosti nejdu. Ve většině případech je mi nejlíp samotné doma. Co se týče guči lidí na jednom místě - velmi tím trpím. Nesnáším davy. Přecpaný autobus, vlak, mnoho lidí na jednom místě je pro mne peklo.
Jsem pesimistická - no...tak k tomu nemám co dodat moc. Nerada dávám najevo své nápady, pocity a plány protože mám pocit že to vždycky dopadne jen špatně a jinak to dopadnout vlastně ani nemůže. V mé hlavě neexistuje kladný scénář. ' Je to dobrý? Ne není, vymyslím něco jiného. Už je to lepší? Ne není, raději mlčím stejně to dopadne hrozně. ' Optimistka nikdy nebudu a když se o to snažím okamžitě selžu.
Jsem tichá - zrovna toho moc nenamluvím. Především co se týká ve společnosti lidí které neznám. Nemám potřebu vesele diskutovat s cizíma když nemám o čem. To pak na ostatní působím divně. Mezi známými toho někdy nakecám až moc. Avšak dokážu mlčet hodiny. Raději mlčím a přemýšlím. Dalo by se říct, že se v mlčení rochním což je někdy potíž.
Jsem vážná - jak už jsem psala. Cenu za smysl pro humor bych nedostala. Ani od pohledu nevypadám moc vesele. Spíš vážně nebo jinak? Často jen sedím a zničeho mi někdo řekne '' Nebuď na*raná. Co ti je? Něco tě trápí?'' eh co? Mám jen nepřítomný výraz, nebo ten svůj výraz a mnohdy mě vůbec nic netrápí. Nemám optimistický výraz. Někteří lidi mají úsměvný a optimistický výraz a takový mě vytáčí. Čemu se sakra furt tlemí?
Mezi největší negativa melancholika asi patří to, že navek své problémy zvládá řešit, všechno je v pohodě ale uvnitř trpí a vše rozebírá i několik dní... Já v podstatě s nikým nepotřebuju řešit problémy a řeším si je vnitřně sama a po svém. Nedávám nejevo problém ikdyž jich mám kopu. Vracím se i k věcem hodně dávným a vnitřně se pak trápím rozborem ikdyž to není třeba.

A teď podle papíru Paní G. přistoupím asi k těch více hlubším psychologickým testům protože se v tom už docela ztrácím.
Anxiózně - schizoidní - hraničně - paranoidní porucha. Od všeho kus...
Paranoidní porucha
Nevěřím lidem. A to nikomu, v podstatě ani rodině. Ikdyž bych moc chtěla nejde to. Nijak to nedávám najevo ale po větším rozboru vyjde najevo že mám naprostý strach komukoliv věřit. Když strach, tím myslím až úzkostný stav. U kohokoliv mám pocit že mě dřív nebo později zradí. K této nedůvěře patří i obviňování z nevěry. Nějak se mi vybavuje věta Paní G. ' Víte, kvůli tomu Vás může i partner opustit.' ano, je to pravda. Kdo by chtěl být bezdůvodně viněn z nevěry? Ale já za to nemůžu. Když někomu řeknu ' Mám velký problém věřit lidem.' , každý to je odkýve ale dál se nestará a věta ' V dnešní době se nedá věřit nikomu.' , mě jen přesvědčí o tom, že nemám věřit ani dotyčnému když tak mluví. Snažím se to zvládat ale nikoho nenapadne že to nedělám schválně ale že je to tím co mám v hlavě...
Když se baví kupříkladu dva lidé a omylem se na mě současně podívají, okamžitě si myslím že mluví o mě a pomlouvají mě. Vadí mi když někdo s někým mluví a přitom se dívá na mě a ne na dotyčného se kterým hovoří. Mám za to, že řeší mě. Vím že to v 99% tak není, ale mozku to nevysvětlíte...Mám to tak vždycky. Pocit že na mě všichni koukají, mluví o mě, řeší mě, myslí na mě ve zlém. Víte jak je pro mě těžké vejít do čekárny plné lidí, když se na mě všichni přítomní podívají? Ježiš všichni mě pozorují, určitě se mi v duchu smějí a reší mě.
Velmi, ale velmi těžce snáším odmítnutí. Zprávy typu Nemám čas, dnes to nejde, mám v plánu něco jiného, dnes nechoď, považuju za příšerné. Nesnáším odseknutí. Okamžitě vše začnu vztahovat na sebe: Nemá o mě zájem né že nemá čas je to moje chyba. Jsem zrůda. Většina lidí, to veme s klidem Ok nemáš čas dnes, budeš ho mít zítra. Já to tak nemám nikdy... Vždycky je chyba ve mě a dotyčnému něco na mě vadí.

Anxiózní porucha
Je především nízká sebedůvěra. Nikdy si o sobě neřeknu jsem pěkná, jsem dobrá, nikdy se pochválím. Trpím neustálím pocitem neschopnosti a pocitem jsem k ničemu. Od toho se odvíjí i moje těžké snášení kritiky. Po kritice mám opět pocit jsem k ničemu. K této poruše patří i pocity úzkosti a obavy odvíjené se od pocitů méněcennosti. A i k této poruše se řadí nedůvěra k druhým lidem - strach ze zklamání.

Schizoidní porucha
K té se řadí nevyjadřování pocitů. Často jsem obviňováná z toho, že neumím projevovat radost. Neumím projevit radost z dárku, z veselých událostí. Mám stále neutrální výraz, nebo radost projevím minimálně. Toto se snažím potlačovat protože mě opravdu velice okolí za toto kritizuje a zraňuje mě věta : Normální člověk umí projevovat radost. Ty ne. To se netýká jen pocitů radosti. Týká se to i smutku. Zkrátka nedokážu říct co mne trápí. Nevím jak vše vyjádřit a popsat důvody. Nemůžu za to...
Poměrně velké negativum je i částečná citová chladnokrevnost a odtažitost která pak může působit i jako nezájem vůči partnerovi a tudíž i ta neprojevená radost a celkově pocity. Ač mi zatím nikdo neřekl: Ty neumíš ríct mám tě ráda, ve skutečnosti mi to moc nejde. Mám ráda svoji rodinu a moc bych lidem v rodině chtěla říct jak je mám ráda, ale nejde mi to. Mám v sobě blok přes který nic takového neřeknu. Velmi těžce tuto zeď překonávám. Nevím jestli je to opět z mé velké nedůvěře k lidem, když řeknu jak je mám ráda okamžitě si budu myslet že jsem pitomá, selžu a dotyčný mi vynadá nebo se ke mě obrátí zády. Nechtěně tím zraňuju své drahé a nejde mi to. Toto patří k jedné z věcí kterou doteď neumím zvládnout. Bohužel to moje okolí nechápe a já vypadám nevděčně. Když se zamyslím... tak jediná mamča mi nikdy nic takového neřekla. Ta je s mojí neprojevovanou radostí asi smířená.

Hraniční porucha
Tady je zařazeno moje sebepoškozování v důsledku následků traumatizujícího dětství. Bolest je to jediné co mi pomáhá na všechno zapomenout i v současnosti. Ale opravdu ne žiletkou a nožem.

Nějak mám pocit že mi tu pár listů a nějaké shrnutí chybí. Takový ten celkový závěr.
Když to shrnu já jsem velmi komplikovaná osobnost. Nemyslím na to, nemluvím o tom, jsou to moje problémy... Nikdo se neptá, nikoho nenapadne že moje chování může mít hlubší význam. Nejlepší je někoho označit Jsi divná. Nikoho ještě nikdy nenapadlo proč se tak chovám. Jsem veselá ale během sekundy otočím o 180 stupňů a jsem smutná nebo naštvaná. Nechci se tak chovat a snažím se spoustu svích pocitů a nutkání potlačovat. Soustu z těch věcí již nedělám, ale některé jsou hluboce v mé psychice. Nechci žádné léky. Vzpomínám si jak mi Paní G. předepsala 3 krabičky léků. Na všech bylo psáno: Vedlejší účinky - sebevražedné sklony. Z těch jsem se již dávno dostala a nemím si ničit život léky. Vždyť ty anidepresiva, anti- bla bla bla dělají z lidí ještě větší magory.

Všechno jsou v podstatě takové běžné jevy kterýmy trpí spousta lidí ale většina si neuvědomuje, že někdo těmy poruchami opravdu hodně trpí a není to jen tak. Je s tím je život 2x těžší. O samotě tím trpím nejvíc. Je těžké ovládat všechny pocity a stavy potlačováním. Čím víc v sobě dusím všechny výjevy tím je to horší, tím víc se mi toho v hlavě hustí a tím víc pak po několika dnech vybouchnu v děsivém rozsahu.